10.11.2016

Příběh: What we think we become

Motivace | Michal Pokorný

Nikdy není pozdě na to, udělat ve Vašem životě jakkoliv zásadní změnu! Zvlášť, pokud se jedná o takovou změnu, o které si byť jen myslíte, že by mohla mít pozitivní vliv na Váš život. Dnešní (moderní) člověk je ve své podstatě velice nejistý tvor, který potřebuje být neustále ujišťován svým okolím, že dělá věci správně, nebo tak, jak se tzv. „mají“ dělat. Jakýkoliv náznak pokusu vybočit ze zajetých kolejí je většinou, jeho nejbližším okolím, vyhodnocen jako bláznovství či hotové šílenství. Žijeme ve světě, kdy za pocit největší jistoty považujeme mít stálé zaměstnání, vlastnit dům či byt a žít dle „manuálů“, které na nás dennodenně chrlí mass-média. Už se ale moc nezamýšlíme nad tím, zda tento zdánlivý pocit jistoty (ještě lépe řečeno, iluze) není vykoupen mnohdy doslova devastujícím protipólem.

Úvod:

Sedavé zaměstnání plné stresu a přesčasů, hypotéka na dům či byt na 20 a více let, životní styl založený na reklamních kampaních, nakupování potravin v supermarketu a závislost na sociálních sítích, to všechno jsou faktory, jenž mají nemalý vliv na náš psychický stav, přímo ovlivňují naše rodinné vztahy a především mají největší dopad na naše zdraví. Pokud se v tomto koloběhu ocitnou i naše děti, pro které jsme my tím největším vzorem, nemůžeme se divit, že problémy, se kterými se potýkáme, se u nich začnou objevovat už v poměrně brzkém věku. Je třeba si uvědomit, že přímou zodpovědnost za to neseme my, nikdo jiný! Přitom řešení spousty těchto problémů je „jen“ o hlavě, resp. o našem přístupu ke všemu výše zmíněnému. Nesnažím se tvrdit, že by měl každý z Vás obrátit svůj život naruby, to ve většině případů není vůbec nutné. Pouze Vás nabádám k tomu, abyste začali více přemýšlet nad tím, co děláte, zda to dává smysl, zda Vás to naplňuje a zda je to z dlouhodobého hlediska udržitelné.
 

Jak se k tomu postavit?

Nabádám Vás, abyste začali více přemýšlet nad tím, jak se stravujete, co a kde nakupujete a co dáváte Vašim dětem. Rád bych, abyste se, třebas i díky tomuto článku, pokusili zkvalitnit Váš život. Pokud to vyžaduje provést nějakou zásadní změnu, zkuste najít k jejímu provedení odhodlání a motivaci v následujícím textu, který jsem měl tu čest sepsat v rámci předmluvy pro oficiální české vydání naprosto úžasné motivační knihy s názvem „Spartan Up!“, kterou v roce 2014 napsal sám guru a zakladatel závodů Spartan RaceJoe De Sena:
 
„Píše se 28. září roku 2013, den, na který nikdy v životě nezapomenu. Je chladné podzimní ráno a já tu stojím uprostřed rozlehlé travnaté louky, která prý, za normálních okolností, slouží jako letiště. V tento den je z ní ale improvizované parkoviště, na které se sjíždí snad tisícovka aut ze všech koutů střední Evropy. Je sedm hodin ráno a na špičatých koncích stébel trávy se třpytí kapky rosy. Nacházím se v Bořeticích, kousek od Kraví Hory, dvě-stě kilometrů od domova a především kolínské porodnice, ve které stále ještě leží má přítelkyně s naší třídenní dcerkou. Ano, jsem novopečený hrdý otec, a přesto jsem dnes, s pár kamarády, podnikl dlouhou cestu za závodem, o kterém zatím vím tak málo.
 
Vše začalo o tři měsíce dříve, kdy jsem se jako divák, a především jako podpora, jel podívat na první Spartan Race v České republice, který se konal v Monínci. Můj kamarád Míra se tehdy, na poslední chvíli a bez jakékoliv zvláštní přípravy, přihlásil na závod, který měl být extrémně těžký a pyšnil se mottem „Pochopíš až v cíli…“. Bylo odstartováno, a zatímco Míra od začátku sváděl těžký boj sám se sebou, já jsem doslova nasával úžasnou závodní atmosféru a po zhlédnutí několika překážek obdivoval každého Spartana na trati. Míra nakonec svůj boj prohrál a odstoupil ze závodu ani ne v půlce trati. Holt přihlásit se bez přípravy a strávit předchozí den, a vlastně i skoro celou noc, na svatbě a téměř hned na to si střihnout takovýto závod se ukázalo jako hodně špatný nápad. Zatímco se Míra, před necelými dvanácti hodinami ještě rozjařený svatebčan a nyní zcela zlomený muž, dával dohromady, já jsem tiše záviděl všem těm šťastným lidem, jenž probíhali cílem a s naprosto jedinečným výrazem, který vykazoval známky nejen naprostého vyčerpání, ale hlavně zcela upřímné radosti a hrdosti, se řadili do fronty, čekajíc na svou první medaili. V tu chvíli bylo někde uvnitř mě již rozhodnuto a já věděl, že na dalším závodě musím v této frontě stát také.
 
A tak tu teď stojím, teprve na startovní čáře, celé mé tělo se chvěje a vypadá to, že celý ten dav čítající dvě stě padesát lidí, jakoby žil a dýchal v jednom jediném těle – jako jeden organismus. Atmosféra je neskutečná a s blížícím se startem naší vlny raketově stoupá nejen intenzita vzájemného spartanského hecování ale také má nervozita. Nikdy jsem nic podobného neabsolvoval a vlastně ani nevím, co mě vůbec čeká. Začínám se sám sebe ptát „co tu k čertu vlastně dělám?“. V tu chvíli si ještě neuvědomuji, že odpověď na všechny mé obavy přijde záhy, ani ne za sto minut. Do té doby si tyto otázky, ještě i v průběhu závodu, několikrát položím.
 
Když jsem se zmínil, že nic podobného jsem do té doby neabsolvoval, myslel jsem to smrtelně vážně. Nikdy jsem nebyl kdoví jaký sportovec. Ne že by mě sporty nebavily, vystřídal jsem jich do té doby opravdu mnoho, ale u žádného z nich jsem pořádně nevydržel a hlavně jsem v žádném nijak nevynikal. Už od mala jsem válčil s nadváhou a špatnou životosprávou, což se samozřejmě podepisovalo i na mých výkonech. Byl to začarovaný kruh, ze kterého jsem se nedokázal vymanit. Zůstal jsem tedy hlavně u tahání činek ve fitnesscentru a u hokejbalu, kde jsem byl se svými sto dvěma kily celkem platným obráncem. Pak ale přišla tvrdá rána, když mi, po šesti letech úmorných bolestí kyčlí a bederní páteře, doktoři diagnostikovali druhý stupeň Bechtěrevovy nemoci. Ve zkratce, jedná se o nevyléčitelné autoimunitní onemocnění, u kterého se v páteři vytvářejí záněty, které vedou k jejímu postupnému kostnatění. V poslední fázi onemocnění je páteř zcela neohebná a stává se z ní něco jako bambusová tyč. Prognóza je u této nemoci nepředvídatelná, někdo je po dvou letech od diagnostikování nemoci upoután na vozíčku a někdo si udrží počáteční stupeň do konce života a až na občasné kruté bolesti žije zcela normálně. Prevence zhoršování aktuálního stavu pacienta je velmi důležitá a staví hlavně na dostatku pohybu – sportu, častém rehabilitačním cvičení a redukování stresu. Největším nepřítelem mého zdravotního stavu se tedy celkem logicky stalo mé dosavadní sedavé a velmi stresující zaměstnání a špatný trénink ve fitnesscentru. Jenže dejte výpověď z dobře placené práce, o které sice víte, že vás pomalu „zabíjí“, ale na krku vám leží hypotéka a potřeba zajistit rodinu. Změňte trénink ve fitnesscentru, když nevíte jak a co přesně cvičit s ohledem na zdravotní stav a v okolí není nikdo, kdo by vám s tím poradil. To všechno by znamenalo provést velmi radikální změny, na které jsem v té době prostě neměl odvahu…
 
Většinu závodu mám za sebou a se strnulým výrazem, jenž obsahuje snad všechny znaky totálního vyčerpání, se přibližuji k jedné z posledních překážek. Ne, opravdu se tomu nedá říkat běh, přirovnal bych to spíše k chůzi zombie ze seriálu Walking Dead. Jedná se o vysoké dřevěné „Áčko“ (v angličtině tzv. „Slip Wall“), které je z jedné strany velmi kluzké – a po této straně ho musí každý závodník, za pomocí lana, zdolat. Na papíře se úkol jeví tak jednoduše, ale jakmile se dostávám blíže a vidím, kolik lidí s tím doslova válčí a kolik lidí ještě čeká ve frontě na svůj pokus, rovnou volím variantu třiceti trestných angličáků. Po pátém angličáku zjišťuji, že to nebyl ten nejlepší nápad a já si připadám, jako bych s každým dalším angličákem ztrácel kousek vědomí. Nakonec se mi daří zmobilizovat poslední energetické zásoby a po nejdelších deseti minutách mého života opouštím „Burpees“ zónu. V cestě za vysněnou medailí už mi stojí „pouze“ hod oštěpem, který zázračně trefuji, což mi vlévá trochu života do žil, a potom přeskok přes ohnivou hranici a „mazlení“ s gladiátory. Tedy překážky už spíše pro diváky. Na přeskočení zapálené hranice mi nezbývají síly a tak ji, v nejtenčím místě, pouze překračuji a vydávám se na pospas gladiátorům. Ti mají naštěstí napilno s ostatními závodníky, takže na posledních pár metrů do cíle schytávám pouze malý políček přes záda, který mi paradoxně zrychluje finiš. Po necelých sto minutách utrpení hrdě klečím v cíli, opírám se o jednu ruku, doslova funím a s upřeným pohledem vyhlížím „anděla“ jenž se blíží s mou první spartanskou medailí. Myslím, že jsem právě pochopil… až v cíli.
 
Pochopil jsem, že když mohu dokončit závod, u kterého jsem si ze všech stran osahal své fyzické i psychické dno, proč bych nemohl ve svém osobním životě udělat taková rozhodnutí, která jsou v přímém porovnání s tímto zážitkem absolutně ničím!? Proč bych nemohl změnit způsob svého života tak, abych byl spokojenější nejen já, ale i mí blízcí? Pokud jsem mohl dokončit tento závod, mohu dokončit cokoliv! Stačí, abych pouze vyšel ze své komfortní zóny a přestal se stále jen litovat a ujišťovat, že je něco těžké nebo že to prostě nejde. Opravdu jen stačí, abych začal v životě konat tak, jako jsem musel konat na každém kousku trati Spartan Race.
 
Týden po závodě začínáme s hrstkou kamarádů cíleně trénovat na další Spartan závody v příštím roce. Radikálně měním svůj tréninkový plán, jídelníček a způsob života – stává se ze mě abstinent. Začínám hodně běhat a posilovat především s vlastní vahou těla. V dalším roce postupně přidávám do sbírky další červenou medaili, následuje modrá, a poté i zelená, se kterou přichází ta nejcennější – tříbarevná s názvem Trifecta. V tuto chvíli mám již devatenáct kilo dole, dávám výpověď v práci a hned druhý den po skončení nastupuji na trenérský kurz. Ve spolupráci s ředitelem Spartan Race Czech Republic Michalem Kukolou zakládám oficiální tréninkovou skupinu Spartan Race Training Group Kolín a začínám pracovat jako osobní a skupinový trenér v místním novém sportovním centru. Do toho se zaměřuji na kondiční přípravu sportovců a především nových Spartanů v rámci naší tréninkové skupiny.
 
Kruté bolesti zad postupně ustupují a já už přibližně půl roku nevím o tom, že bych kdy nějakého „Bechtěreva“ měl. Po dlouhých sedmi letech sezení v kanceláři dělám práci, která je mým koníčkem a která mě maximálně naplňuje. Žiju sportem a naší tréninkovou skupinou a zároveň dokáži splácet hypotéku a ještě zaopatřit rodinu. Za všechny tyto pozitivní změny, kterým předcházeli velmi radikální rozhodnutí a činy, vděčím právě závodům Spartan Race, respektive myšlence, kterou s sebou tyto závody nesou. Jsem zcela přesvědčen o tom, že kdybych tenkrát nejel s Mírou na závod do Monínce, kde to všechno pro mě začalo, tak bych pořád seděl v kanceláři, špatně cvičil v posilovně a měl problémy se zády, dnes jistě podstatně horší, než tehdy. A rozhodně bych teď nesepisoval svůj osobní příběh jako předmluvu k tak úžasné knize o závodě, který dokáže měnit lidem životy.
 
Ten den jsem v cíli pochopil.
 
AROO!
 
Michal Pokorný“